Přestože je pondělí, přijdu domů úplně ztahaná a s náladou, že bych střílela. Moje o dva roky starší sestra si opět hraje na maminku a otravuje:
„Jakto, že jdeš tak pozdě? Vždyť jsi měla do půl druhé, i s obědem je to domů hodinka, ne-li méně, a teď je čtvrt na pět! Hodina a tři čtvrtě zpoždění – kde jsi byla?!“
„Umíš dobře počítat, sestřičko, ale asi jsi zapomněla na pár faktů. Máma mi zemřela, když mi byly tři roky, a nevšimla jsem si, že bychom sháněli chůvu. Pokud ovšem taťka nedal inzerát do novin bez mého vědomí, což je trochu nepravděpodobné, nemyslíš?“ setřela jsem ji a s ještě mizernější náladou jsem vydupala pár schodů dělící přízemí našeho řadového baráčku od prvního a jediného patra. Plácla jsem sebou na postel s představou asi tak 15ti minut ticha a klidu.
Ale nebylo mi to dopřáno, protože asi po minutě zarachotily v zámku klíče, evidentně se z práce přiřítil táta, který se vždy snaží, abychom byly s Petrou šťastné a měly pocit domova, kde to jen hřeje láskou ke svým bližním, to už kvůli mamince. Mám ho za to moc ráda, ale jsou taky chvíle, kdy bych nejradši sama byla. V zápětí si uvědomím, že teď už se klidu nedočkám, vstanu, obléknu se, cestou ke dveřím dám tátovi pusu a jdu se ven projít. Vymluvila jsem se na nejlepší kamarádku Sabču, ale vůbec nemám v úmyslu jít za ní, potřebuji být sama. A to nutně! Vyrazím z města pryč, ani nevím, kam.
Dnešního dne už mám tak akorát, svému klukovi, s kterým jsem chodila něco přes měsíc jsem dnes řekla KONEC, což bylo hodně bolestné rozhodnutí, ale i teď myslím, že správné. Udělala jsem tak po tom, co jsem se dozvěděla, že v sobotu odpoledne nebyl tam, kde tvrdil, že byl. Řekl mi, že byl u svého nejlepšího kámoše na oslavě narozenin, jenomže ten mi o přestávce oznámil, že celý víkend prolyžoval v Alpách s rodiči. Dan (můj bývalý kluk) se po mém řečnickém výkonu na téma „Moc jsi mi ublížil,“ nesnažil ani obhájit, takže mi v zápětí došlo, že v tom musí hrát důležitou roli nějaká holka. Uraženě jsem odkráčela, takže poslední mezi námi řečená věta zněla „A tím ti oznamuji, že je mezi námi konec!“.
To už docházím k rybníku za naším městečkem, kde jsme s Danem každý večer sedávali a v objetí pozorovali západ slunce. Sednu jsem si na naše oblíbené místo a asi pět minut koukám na vodní hladinu, která mě uklidňuje. Vtom se šíleně polekám, když si vedle mě sedne Dan, vůbec jsem tu nikoho nečekala, i kdyby sebevíc dupal, neslyšela bych ho, byla jsem zaujatá přírodou kolem mě. Dlouhou chvíli sedíme, koukáme dopředu a mlčíme. Najednou mi podá růži.
„To nemůžu přijmout, promiň...“ hlesnu tiše, je mi to strašně líto.
„Můžu ti něco vysvětlit? Možná mi pochopíš a promineš, možná ne, ale já ti to chci říct, chci abys to věděla, i když už mi to možná bude na nic.“
„Povídej.“
„Dneska ses dozvěděla, že jsem ti lhal, já tvoje rozhodnutí, skončit to mezi námi, absolutně chápu. Víš, udělal jsem chybu a moc mě to mrzí. Možná si myslíš, co jsem to za debila, když tě teď budu přesvědčovat, že to byla první a jediná věc, kterou jsem ti zalhal. Ve chvíli, kdy jsem si řekl, že ti tohle prostě neřeknu, jsem si myslel, že to bude lepší, nedomyslel jsem, jak to může dopadnout. Asi jsi dospěla k názoru, že jsem byl u nějaké holky, že tě podvádím s jinou, ale tak to opravdu není, věř mi...“
Odmlčel se a koukl na mě. Asi ho velmi překvapilo, že mi po tváři kanou slzy. Moc mě to mrzelo, to, že jsem se s ním dnes rozešla, neznamená, že ho pořád nemiluji, slzy prostě musely ven, celé odpoledne jsem se držela, ale teď už to prostě nešlo. Pokračoval.
„V sobotu odpoledne jsem odjel do Prahy, kde se konaly přijímací zkoušky na francouzské gymnázium, na které jsem se už asi dva měsíce připravoval. Byl to můj největší sen, dostat se tam, všichni mi říkali, že zkoušky zvládnu hravě, tak jsem si řekl, proč ne...“
Překvapeně jsem se na něj koukla. Tak tohle jsem opravdu netušila!
„Jenomže pak jsem poznal tebe a jakmile jsem se v sobotu kouknul na zadání přijímacích zkoušek, které bylo až primitivní, všechno bych nejspíš hravě zvládl, došlo mi, že bych tě asi navždy ztratil, což nechci. Zvedl jsem se a odešel, nejspíš si mysleli, že jsem to předem zabalil, dělali si ze mě legraci, jaký jsem srab, ale já věděl jedno, nikdy o tebe nechci přijít. Zatajil jsem to před tebou, protože jsem si myslel... Kdo ví, co jsem si to vlastně, já blbec, myslel. Nikdo kromě rodičů to nevěděl, myslel jsem si, že by k tomu všichni měli nějaké připomínky, byli by smutní z toho, že chci odejít, vyčítali by si to, přemlouvali by mě a tak, byl jsem pevně rozhodnutý. Neuvědomil jsem si, že mám kolem sebe natolik rozumné přátele, kteří by si jistě uvědomili, že je to moje rozhodnutí. A teď se stalo to, čeho jsem se nejvíc obával. Přišel jsem o tebe, vím, zavinil jsem si to sám, byla to moje chyba, nikdy jsem ti neměl lhát, teď už to vím. Mohlo mi doklapnout, že se to stejně jednou dozvíš a že to nemusí být ode mě a že by to pro tebe nebylo zrovna nejkrásnější překvapení, ale už se stalo. Přišel jsem, abych ti tohle vysvětlil, nic víc nečekám...“
Znovu mi podal růži a podíval se na mě. Koukala jsem mu celou dobu do očí a slzy mi pořád tekly a tekly, jak se tak na něj dívám, uvědomuji si, že mluvil naprosto upřímně, nebyl to strojený projev, mluvil prostě tak, jak to cítil. Obrátila jsem hlavu k rybníku, sledovala jsem vlnění vody a přemítala si všechno znovu a znovu. Nebyla jsem schopna slova. Dal mi do klína tu červenou růži, vstal a pomalu odcházel pryč. Uvědomila jsem si, že když se teď nezvednu a nepůjdu za ním, budu toho hodně dlouho litovat. Vyskočila jsem a s růží v ruce jsem se za ním rozběhla.
„Dane? Dane!“ volám na něj zoufale a ženu se za ním jako o závod. Otočil se a s lehkým úsměvem na tváři se na mě koukne. Doběhnu k němu a se slovíčkem „Promiň...“ ho obejmu tak, že mu málem vyrazím dech, on mi to samozřejmě rád oplatí. A tak se tam zase objímáme za západu slunce, stejně jako v pátek, oba šťastní, že to dobře dopadlo a že máme zase jeden druhého.