Jdi na obsah Jdi na menu
 


<< ZPĚT - Vlastní dílo

 

"Jani? Je tady pro tebe nějaká kamarádka, jestli nepůjdeš ven, myslím, že to je Vikča. Čeká za dveřmi, kdyžtak ji na chvíli můžeš pozvat dál, ale pak bys ven jít měla, aby ses dneska taky provětrala."

"Už běžím, mami.." ozvala se Janča a rychle vstala z postele, ráda, že může vypadnout a nemusí sama. Doufala, že za dveřmi bude opravdu Vikča (mamča její kamarádky moc dobře neznala), její nejlepší kamarádka již dlouhých pár let. Přiletěla ke dveřím a rychle je otevřela, ano, stála tam Viki. Byla celá nadšením bez sebe.

"Ahoj, hned budu, jenom se oblíknu, půjdeme do přírody nebo spíš do města?"

"No, já sama bych radši šla do města jen tak se podívat do obchodů a tak, ale dole čeká Lenka a ta půjde jenom do přírody, páč má města plný zuby, takže přiroda."

Janče ztuhl úsměv. Takže dole je Lenka? Tak to opravdu nečekala, myslela, že si s Viki vyrazí samy dvě, ale asi se tak konat nebude. Ono je to totiž takhle: Vždycky byly s Viki nerozlučná dvojka, chodívaly spolu do školy, ze školy, seděly spolu v lavici, všichni je viděli jako nejkámošky, jejich kamarádství bylo tak pevné, jako žádné, s jakým se doteď setkaly. Řikaly si úplně všechno bez výjimky, neexistovalo mezi nimi žádné tajemství, nic, o čem by ta druhá nevěděla.

A pak se to stalo. Do jejich třídy přišla nějaká cizí holka, nová žákyně, která se do městečka přistěhovala teprve nedávno, představená jako Lenka, na první pohled nevýrazná, nezábavná a ničím moc zajímavá holka z vesnice. Všichni ze třídy už měli svoje kamarády, kamarádky a partičky anebo byli samotáři a byli za to rádi, zkrátka a jasně, nikdo si Lenky nevšímal a všude byla sama - přestávky, hodiny, snad ani jednou nepromluvila, jen když byla vyvolána, to vždycky všechno řekla naprosto přesně, učitelé si ji oblíbili, chválili ji, ale spolužáci ani spolužačky se o ni nezajímali...

A to asi po třech týdnech začalo Vikču užírat. "Neměly bychom za ní jít? Zkusit se s ní nějak skamarádit? Je pořád tak sama."

Janče se Lenky také zželelo, a tak si k ní šly hned další přestávku přisednout. "Ahoj, jak se máš? Proč se nesnažíš skámošit s někým? Třeba bys tu našla fajn lidi."

"Ahoj, ty jsi Jana, viď?" po Janči kývnutí pokračovala, "já jsem neměla skoro žádné přátele přátele ani v mojí minulé škole v Liberci, takže nic moc neočekávám ani tady v Chomutově. Radši vaši třídu nechávám tak, jak byla, do ničeho se nepletu, dobře si všichni rozumíte."

"Vaši třídu? Snad spíš NAŠI, ne?" reagovala okamžitě Viki.

"Jak už jsem říkala, nechci se vám do vztahů plést. Baví mě pozorovat vás, ale ne hádat se s vámi, nejsem moc konverzativní typ."

"To tvrdíš ty?"

"Ne, říkali a říkají mi to všichni v mém nejbližším okolí - rodina, přátelé, ..."

"Přátelé? Takže už sis nějaké našla i tady? To je dobře, že nejsi sama aspoň mimo školu."

Lenka zavrtěla hlavou. "Vlastně jsem ani nikdy žádného pravého přítele neměla, nemám na to moc veliké štěstí."

"Třeba máš, akorát ho musíš hledat a pak ho teprve objevíš, když jen tak sedíš a koukáš na ostatní, na moc věcí asi nepřijdeš," dávala jí naději Jana.

"Když jsem byla malá, moje nejlepší kamarádka se mi svěřila, že už chce strašně dlouho psa, ale rodiče jí ho nechtějí dovolit, místo toho se prý jen hádají a vypadá to spíš na rozvod, než na společného domácího mazlíčka. Pak dodala,  že už je z toho pěknou dobu na nervy, už toho má dost a že už dokonce přemýšlí o sebevraždě - skoku z okna, bydleli v 9. patře. Řekla jsem jí, že je sice v nezávidění hodné situaci, ale že pořád nemá důvod brát si kvůli tomu život, jsou mnohem horší věci, než je rozvod rodičů, možná by to bylo pro všechny lepší - konec hádek. Neznamená to, že se její rodiče už nemají rádi, ale že se nemají rádi natolik, aby spolu mohli žít. Moždá, že když se rozejdou, tak zmizí předmět jejich hádek a budou skvělí přátelé, což je mnohdy více než láska."

"To jsi řekla moc hezky. Zachránila jsi jí tak život, že jo?"

Lenka předstírala, že Vikču vůbec neslyší, a pokračovala ve svém vyprávění. "Odpověděla, že mám pravdu, že je pitomá, když přemýšlela o skoku z balkónu. Považovala jsem to za vyřízenou věc a bavily jsem se dál o jiném tématu. Ten den mi, než odešla domů, dala pusu na tvář, objala mne a pravila, že pro ni hodně znamenám, že mě má moc ráda a že jsem jí ten den pomohla v těžkém rozhodování.

Ale já jsem se ještě předtím rozhodovala, jestli bych to neměla říct jejím rodičům, přecejenom jsem se o ni dost bála a nechtěla jsem, aby udělala něco, čeho by mohla litovat. Jenže po těchto krásných slovech jsem jí opravdu věřila, že ten nápad už pustila nadobro z hlavy."

Nastala chvíle napjatého ticha, obě čekaly, až Lenka dopoví svůj příběh z dětství.

"Ten den odpoledne mi zazvonil mobil - neznámé číslo, po chvilce vyzvánění jsem telefon zvedla:

'Prosím?'

'Je tam Lenka Maloušková?' zazněl telefonem rozrušený mužský hlas.

'To jsem já!' vyhrkla jsem překvapeně, protože jsem doufala, že volají, že jsem vyhrála ve sportce, ten den jsem si vsadila a slyšela jsem, že se přesně takhle ptají, napjatě jsem očekávala, co bude dál.

'Tady je otec Laury Provázníkové, tvé spolužačky, mohla bys přijít k našemu domu?'

'Jasně,' řekla jsem trochu zklamaná.

'Pospěš si, prosím tě,' řekl naléhavě a zavěsil.

Zajímalo mě, co může tak spěchat, ale byla jsem tam jak nejrychleji jsem mohla. Když jsem se dostala na dohled k jejich paneláku, uviděla jsem zástupy lidí, které rozháněla policie. Přemýšlela jsem, jestli si ze mě někdo udělal legraci, nebo proč tu vlastně jsem a tu mě zblejskl nějaký policista a šel mi rychle naproti. Jakmile jsem mu sdělila své jméno, chytl mě za ruku a vedl kousek dál od rušného místa, rychle se mi honily myšlenky hlavou - proč mě vede pryč a proč se na mě tak soucitně usmívá? Stalo se snad něco? Tu jsme se zastavili na odlehlém místě a on spustil:

'Jistě se sama sebe ptáš, proč tě sem Lauřin tatínek tak rychle zavolal a co tady dělají všichni policisté. Když mi slíbíš, že mi pak pomůžeš, řeknu ti všechno, co o tomhle vím, platí?'

'Platí.' Ten chlápek se mi začínal zamlouvat, mluvil příjemným, tichým hlasem.

'Je to takhle, tvoje spolužačka dnes ve dvě hodiny, asi hodinu po tom, co přišla ze školy skočila z okna.'

Koukala jsem na něj zděšeně s otevřenou pusou, nevěděla jsem, co říct, úplně jsem to pustila z hlavy, jakmile mi řekla, že už to neplánuje, že byla pitomá, když myslela na sebevraždu. A teď mi tadyten chlápek říká...

'Chtěla se zabít, ale naštěstí se jí to nepovedlo, měla dost veliké štěstí, víme jistě, že to přežije, ale nejspíš bude mít trvalé následky, bohužel je to tak. I tak to byl jeden případ ze sta, kdy člověk takovýto pád vůbec přežije. Víc se bude vědět později, až ji vyšetří lékaři, kteří už ji odvezli...'

Ale to už jsem ho neposlouchala, tupě jsem zírala do země a byla na sebe naštvaná, že jsem to, co Laura zamýšlela okamžitě neoznámila rodičům. A pak mě chytl policista za ruku a vedl mě úplně pryč, jenomže to už mě uviděl Lauřin táta. Běžel za mnou, nakonec se zastavil a zařval na mě: 'Jak jsi to mohla takhle nechat? Proč jsi nechala mojí dceru, aby se zmrzačila ne dokonce zabila?!' Po tvářích mi tekly slzy, na tohle já prostě nezapomenu nikdy, na tuhle větu a na jeho tvář..."

I teď se Lence v očích zaleskly slzy, ale pokračovala: "S policistou jsme jeli pryč, daleko odtamtud, a tam jsem mu řekla všechno, co mně řekla Laura, všechno, co jsem o tomhle věděla. Byla jsem z toho dost dlouhou dobu ve velikém šoku. Laura se po celou dobu, co jsem z toho byla mimo já, zotavovala, nakonec vůbec žádný trvalý následek neměla, ale mohla se zabít, byla to vlastně i moje chyba. Vyčítala jsem si to, vyčítám si to a vyčítat si to budu. Lauřini rodiče jí zakázali stýkat se se mnou a i přes veškerou mojí snahu dozvonit se na ně, jakkoli s jejich rodinou navázat kontakt, jsem ani jednoho už od té doby neviděla. Nedávno jsem se doslechla, že už jsou pár let odstěhovaní v Praze a že mají psa, ale kdo ví, jestli je to vůbec pravda. Proto si myslím, že na přátele nemám štěstí, nechci, abych podobnou chybu udělala ještě jednou. Vím, že to byla veliká chyba hlavně rodičů, ale já za to mohla taky a to ví všichni."

Jana s Viki na Lenku soucitně koukaly, snažily se ji povzbudit, ale věděly, jaká je pravda a že minulost už nezmění.

Od té doby byla Viki k Janě úplně jiná, každou přestávku trávila s Lenkou a bylo jí jedno, jestli je Janča s nimi, nebo jestli sedí sama v lavici a smutně na ně kouká. Když se Jana Vikči ptala, proč to dělá, odpověděla, že se jí někdo musí věnovat, že je jí Lenky líto a že je pořád tak sama. A pak už byla sama jenom Jana, jejich kamarádství ztroskotalo kvůli Lence, kamarádství ve třech prostě nevychází a to se všeobecně ví, vždycky je jeden odstrkovaný... A to teď byla Janča, využívala poslední dobou každé příležitosti, kdy byla s Viki sama, aby si pořádně popovídaly a zkoušela to srovnat...

-

"Jano? Jano! Mluvím na tebe a Lenka dole čeká už takovou dobu. To celou dobu přemýšlíš, jestli se sebereš a vykopeš se konečně ven?" Vtom zahlédla, jak Janě vyhrkly slzy v očích. "Co je? Jani? Co se stalo? Promiň, jestli ti tohle vadilo, já to tak nemyslela. Pojď už ven, prosím tě."

"Můžu si s tebou promluvit, Viki?"

"Dole čeká Lenka, tak pojď tam a ..."

"Myslím o samotě, my dvě a nikdo jiný."

"Je to naléhavé? Tak naléhavé, abych teď šla dolů a poslala Lenku domů? To určitě nebude takhle spěšné, tak co třeba zítra?"

"Buď to bude teď anebo mezi námi už žádné zítra nebude. Jo, spěchá to hodně, jak vidíš, něco ti prostě potřebuju říct."

Viki na ni koukala a po chvilce se otočila, nastoupila do výtahu a odjela. Jana nevěděla, o co jde, jestli se Vikča vrátí, ale říkala si, proč by se vracela, když má dole svojí možná teď už nejlepší kamarádku. A čím dál tím víc se přesvědčovala, že má pravdu a že už se Vikča neobjeví, od jejího odchodu uběhlo pět, deset minut, čtvrt hodiny, půl hodiny, ...

"CRRR...RRR!" ozvalo se bytem, Jana šla znuděně otevřít, nejspíš nějaká mamčina návštěva. A za dveřmi stála Viki.

"Tak jsem tu. Půjdeme ven? Lenka je u sebe doma, neboj."

Janča se s úsměvem oblékla, obula a vyrazily na procházku. Ten den si mezi sebou všechno vyjasnily, vše, co mezi nimi dělalo tu velikánskou prázdnou díru v jejich přátelství, co jim na sobě vadilo a hodně se toho změnilo, jak v jejich vztahu k sobě navzájem, tak k vztahu k Lence. Bylo tu zase to nedotknutelné přátelství, které nikdo nemohl roztrhnout, žádné tajemství mezi sebou neměly a byly zase rádi, že je to zase jako to bývalo před půl rokem a mnoha lety předtím.

 

 

 

<< ZPĚT - Vlastní dílo

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář